V případě, že máte v šupleti vlastní texty v duchu tohoto blogu a rádi byste je publikovali, pošlete nám je (adresy v sekci O nás). Budou-li k věci, objeví se níže…

Bysme vs. bychom v jazykovém projevu mládeže

Lianna (m.lia@seznam.cz)

O víkendu jsem se rozhodla do světa vypustit malou sondu v podobě ankety, kterou jsou „pověsila“ na můj oblíbený server www.zpovednice.cz. Jak jsem pochodila?
Zadání celého námětu na diskusi znělo: Bysme vs. bychom-které verzi byste vy jakožto aktivní uživatelé českého jazyka dali přednost? Jestli té původní, tj. zachovalému tvaru staročeského aoristu (bychom), anebo verzi, která se používá v nespisovné komunikaci, ale která je vzhledem k vyrovnávání systému časování více logická (bysme). Jste pro to, aby se tvar “bysme” považoval za spisovný?
Celkem jsem se dočkala dvaapadesáti odpovědí, z čehož se pouhých dvacet osm dalo považovat za relevantní. Odpovídali mi respondenti ve věkovém rozmezí 14-29 let, z nichž převažovaly dívky (20 odpovědí), zbytek tvořili chlapci a muži (8 odpovědí).
Výsledek byl pro mě spíše překvapujícím. Podle mého dřívějšího průběžného pozorování jazykových projevů mladých lidí jsem si pro sebe vytvořila hypotézu, podle níž by bylo možné uvažovat o zařazení tvaru „bysme“ do úzu běžné komunikace, a to jak v projevu psaném, tak i mluveném (útržky rozhovorů mladých na ulici, prostředcích městské hromadné dopravy, písemné projevy na internetových diskusních serverech aj.)
Když jsem potom po dvou dnech anketu stáhla z webu a vyhodnotila, musela jsem konstatovat, že se moje předběžné očekávání nevyplnilo na sto procent.
Z dvaceti osmi respondentů bylo celých osmnáct, kteří shledávají nespisovný tvar „bysme“ jako něco nepřípustného jak pro mluvené, tak i pro psané komunikáty. Někteří z nich odpovídali pouze jednoslovně anebo jednoduchou větou, jiní se více rozepsali a uváděli i důvod, proč nejsou pro kodifikaci tvaru „bysme“-nejčastěji proto, že je daný tvar „tahá za uši“ anebo prostě z nechuti učit se novou kodifikovanou normu.
Jen dva z dvaceti osmi relevantních dotazovaných naopak hlasovali pro tvar „bysme“ jednoznačně. Ani u jedné z odpovědí se dotazovaní nerozepsali, proč by tvar  „bysme“ kodifikovali.
Zbývajících osm odpovědí stálo mezi dvěma předcházejícími možnostmi, respondenti vysvětlovali rozdíl závažnosti psaného a mluveného projevu (v běžné komunikaci). Všech osm mladých lidí bylo pro spisovný tvar „bychom“ v písemném projevu, někteří specifikovali, že jde o projev formálního charakteru, zatímco tvar „bysme“, zatím nekodifikovaný, častěji užívají v mluvených komunikátech.
Všechny tyto odpovědi potvrdily, že čeština jakožto jazyk diglosní (Daneš, 1987)  vnímá rozdíly nejen mezi písemnou a psanou podobou, ale také mezi spisovnou a hovorovou varietou. Do úzu hovorového pronikají tvary více systémové (tvar „bysme“ vzniklý podle tvaru kondicionálu 2.osoby plurálu „byste“), zatímco kodifikovaná varianta (ve spisovném jazyce tedy jediná správná) se stále drží původního historického tvaru aoristu 1.osoby plurálu, což na mnoho dnešních mluvčích působí archaicky.
Tato malá sonda do jazykových zvyklostí dnešní mládeže však nastínila, že mladí sice znají nespisovný tvar „bysme“ a často ho v prostě sdělovací komunikaci užívají, přesto by málokdo z nich byl pro jeho ustálení jakožto závaznou normu pro uživatele českého jazyka, tedy užívání daného tvaru i do formálních písemných projevů.
Závěrem tedy můžu říci, že i když o nespisovném tvaru kondicionálu „bysme“ zatím neuvažujeme jako o možnosti tvaru normativního, není vyloučeno, že další generace jej kodifikuje a přijme za správný, podobně jako to v minulosti bylo u tvaru 1. osoby singuláru indikativu prézenta aktiva slovesa moci, tedy u tvaru „můžu“ (dřívější možná varianta jen „mohu“). Pokud ale mladí lidé zůstanou i nadále v případě oficiálních komunikátů spíše konzervativní, jak to ukazuje můj mikrovýzkum, nemusíme o změnách Pravidel českého pravopisu v této otázce zatím uvažovat.