O nás…
Zasláno kcjl na červen 26, 2008
Zatímco prototypickým diskuzním tématem týkajícím se otázek školství je pro širokou veřejnost především otázka “kolik těm učitelům dát a co si vlastně zaslouží” (politicky korektně řečeno otázka adekvátnosti platového ohodnocení zaměstnanců ve školství vzhledem k požadavkům na podobu a kvalitu jejich práce), mnoho učitelů (rozhodně ne všechny a těžko říct, jestli většinu!) zajímají i otázky jiné. Například jak efektivně vzdělávat v době, která je možná až příliš dynamická a jevící se v mnoha ohledech jako bezbřehá, jaké znalosti a dovednosti je potřeba žákům zprostředkovat a co všechno od nich “na oplátku” požadovat, jak na pedagogickou práci připravovat budoucí absolventy pedagogických fakult apod. Po neuvěřitelně ostrém, tvrdém, zdrcujícím a v mnoha postřezích přesném projevu prof. Petra Piťhy (mimochodem špičkového jazykovědce a jednoho ze zakladatelů tradice kvalitní české matematické lingvistiky…), proneseném ve středu 2. 4. 2008 při zahájení Pedagogických dnů na naší univerzitě (viz ve formátu PDF ZDE) se nabízí jako možné doplnění či konfrontace debata o současném školství, která zazněla v průběhu diskusního večera pořádaného před časem Českým rozhlasem Leonardo ve spolupráci s Lidovou univerzitou Městské knihovny v Praze a s časopisem Vesmír. Účastnili se jí PhDr. Ondřej Hausenblas z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, letošní vítězka ankety Zlatý Ámos PhDr. Emilie Kostrbová z Gymnázia Bučovice a Mgr. František Prokop, ředitele fakultní ZŠ Táborská (odkaz na zvukový záznam ve formátu MP3 naleznete ZDE).
Doporučuji projít ve výše uvedeném pořadí. A propos – přečtěte si Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Dobrá beletrie občas vydá za svazky odborných monografií….
-MN-
Čestmír Pelikán, Dagmar Magincová řekl
Piťhův text je alarmující především v tom, že skrze neúprosně přesný a výstižný popis dezolátní situace v českém školství na všech jeho stupních nám poskytuje obraz narůstají latentní krize v celé společnosti. Prvotním zdrojem této krize, která zatím jen doutná a projevuje se pouze lokálními a okrajovými jevy, je fakt, že naší společnosti chybí jakákoli jednotící idea, chybí jí základní společenský konsenzus, který by ji stmeloval. Obecně se tento jev pokládal a patrně i nadále pokládá po zkušenostech s komunistickou ideologií za nejméně špatné řešení, ale jak se ukazuje například právě na situaci ve školství, jeho důsledky jsou zhoubné. Všechny popisované jevy (chybějící elementární návyky společenského chování u dětí, přehnaný důraz na individualitu dítěte, neschopnost přijímat hodnocení atd.) plynou z toho, že tyto prvky společenské kooperace, na nichž je fungování školy založeno, nelze opřít o žádné společně sdílené hodnoty, odvozované z obecně uznávaného konsenzu či ideje společnosti.
Škola má v této situaci navíc ztíženou pozici tím, že její autorita byla značně podkopána, zejména v průběhu posledních 20 let komunistického režimu, kdy došlo k hlubokému propadu prestiže školství a role učitele, protože v jejich pozici se kumuloval fraškovitý formalismus té doby, kdy všichni věděli, že celá ta ideologie je falešná přetvářka, ale byli to na každém malém městě především učitelé, kteří museli povinně manifestovat občanskou uvědomělost, museli na 1. máje do průvodu a ještě tam hnali své žáky, museli pořádat lampionové průvody na oslavu VŘSR a tak dále. Po roce 1989 nikdo nehnul prstem pro obnovení prestiže a autority učitelů, neexistuje společenské ocenění jejich práce, a mizerné je i finanční ohodnocení v zaměstnání, což ještě snižuje jejich společenskou prestiž v době, která za jediné kritérium hodnocení považuje peníze.
Nejhorším důsledkem absence nějaké ideje společenského konsenzu (snad kromě myšlenky, že nejvyšší hodnotou jsou peníze) je však skutečnost, že tato společnost nemá jasnou představu o hodnotě a smyslu vzdělání a vzdělávání. Má to destruktivní vliv nejen na konkrétní průběh výuky (převaha pouhého hromadění faktů nad podporou tvůrčího myšlení, nekritická adorace internetu jako vševědoucího zdroje, absence hodnocení, neřízené pseudodebaty, rovnostářství atd.), ale i na výše zmiňovanou autoritu a prestiž učitelů. Společnost, jejíž jedinou obecně sdílenou ideou je víra ve všemohoucnost tržních vztahů, tedy ve fakt, že hodnotu má jen to, po čem je poptávka, a tato hodnota odpovídá sumě peněz, za kterou lze danou komoditu prodat, čili koneckonců ve všemohoucnost peněz a bezohledné schopnosti peníze vydělávat, nemá příliš zářné vyhlídky do budoucnosti. Navíc je přinejmenším sporné, zda lze i výchovu a vzdělávání podřídit výhradně takovému ekonomickému systému vztahů (investice do budoucnosti) a popřít jeho jakoukoli další hodnotu a smysl. Je například evidentní, že zájem na rozvíjení schopnosti kritického posouzení informace (například reklamní) u běžného občana (potenciálního konzumenta) bude v takové společnosti minimální.
Snad právě zde je klíčové poselství tohoto Piťhova textu: že je totiž třeba dát vzdělání a výchově nějaký nový smysl a na základě naplňování tohoto smyslu se pokusit vychovávat a vzdělávat budoucí generaci, která možná pak bude schopná dát smysl existenci celé této společnosti, a tím zastavit její rozklad. Zdá se to jako úkol téměř nadlidský, jde ovšem jen o jiný výraz pro nezbytnost spolupráce.